NADĚJEfest 2019
15. června 2019, Pilníkov u Trutnova, Rockové hřiště

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Už třetí pokračování charitativního festivalu NADĚJEfest proběhlo tuto sobotu v areálu Rockového hřiště v Pilníkově u Trutnova, kam se akce přestěhovala z nedalekého kempu Dolce. A nutno dodat, že areál nebyl vybrán vůbec špatně, neboť i z velkých pivních, chcete-li odpočinkových stanů bylo možné pohodlně sledovat veškeré dění na pódiu.

Letošní ročník nesl podtitul 'pro Patrika a Barborku' – pomáhalo se tedy opět dětem, ke kterým nebyl osud zrovna dvakrát přívětivý. Patrik trpí dětskou mozkovou obrnou, mentální retardací a dětským autismem, malá Barborka spinální svalovou atrofií. Výtěžek festivalu byl pak určen na hipoterapii pro obě těžce nemocné děti.

A hned zkraje bylo evidentní, že rockerům a metalistům nejsou podobné životní příběhy lhostejné. Ještě před odstartováním hudebního programu, kdy předváděly své umění Mažoretky Nemesis Trutnov – mistryně světa v mažoretkovém sportu –, jich zde bylo docela hodně. Celkem prošlo bránou do areálu takřka 400 platících návštěvníků, takže proti loňsku zase posun k vyšším číslům. A nutno podotknout, že to nebyli jen fanoušci z blízkého okolí. Hned několik jich dorazilo ze severní Moravy v čele s tradiční kuchařskou četou z Karviné, která připravila pro účinkující vynikající gulášek. To můžu jen potvrdit a případně se omluvit nějakému muzikantovi, pokud jsem mu snědl jeho porci, nešlo prostě odolat. Nechyběla ani paní poslankyně Ivana Nevludová, která převzala nad festivalem záštitu, a vůbec nejdále to měli dva fanoušci z Dánska, kteří se festivalu zúčastnili už loni a letos opět přislíbili účast na dalším ročníku.

 
Hlavní pořadatel, kamioňák Jirka Hučko, neustále pobíhal po areálu, aby vše fungovalo tak, jak má, a ze začátku to skutečně bezvadně klapalo. Počasí se ale rozhodlo, že si ten den zahraje s fanoušky a vlastně i s kapelami ruskou ruletu. Úvod festivalu patřil doslova letním teplotám šplhajícím se lehce přes třicítku. Role moderátorky celého festivalu se ujala zpěvačka Klára 'Clair' Pretorová, kterou bylo možné vidět během prvního ročníku, kde vystoupila se svou bývalou kapelou Kodiak. A téhle nové role se ujala opravdu skvěle, ačkoliv při představování úvodní kapely HAPPEACE udělala jednu malou chybičku, ale tuším snad jedinou během celého dne. Hned v úvodu se tak představil nejmladší bubeník a vlastně vůbec nejmladší muzikant celého festivalu, teprve jedenáctiletý Fanda Kmoníček. A jak bylo možné slyšet, je to opravdový talent, což dokazoval nejen v bubenickém sóle, ale vlastně po celou dobu koncertu, zejména pak ve svižnějších metalových skladbách, kde společně s ním dominovaly i obě kytary. Tyhle momenty kapele dost slušely, pop-rockové songy maličko zaváněly tradičními zábavovkami, ale byly zahrány dost na pohodu, což nebylo na rozjezd vůbec špatné. Lidé ale zatím pozorovali dění na pódiu spíše z dálky u zdroje tekutého chleba. Bylo opravdu horko, a tak dodržování pitného režimu bylo zcela namístě.
 
Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře… Tak nějak fungovalo rčení v přestávkovém vystoupení mladičké zpěvačky LUCKY HANČLOVÉ, která se skutečně přiblížila lidem díky provizorní stagi umístěné u jednoho ze stanů. Patrně další talent letošního festivalu. I když za sebou neměla žádnou kapelu, poměrně dost si to užívala a v jejím repertoáru nechyběly zejména pohádkové písničky, jako například Tři oříšky nebo Kdyby se v komnatách. Došlo i na první tradiční aukci hrníčku (s logem festivalu a právě odehrané kapely i s podpisy všech členů), která měla ale poněkud úsměvnou dohru. Jedna holčina, možná tak ve věku Fandy Kmoníčka (možná díky němu tolik chtěla právě hrníček Happeace), to v dražbě vytáhla až na částku dvou tisíc korun. Jirkovi Hučkovi ale dobře zamotala hlavu tím, že u sebe neměla peníze. Zklamaná dívenka tak musela přenechat hrníček dalšímu dražiteli.
 
Sympatická moderátorka mezitím uvedla další kapelu. Powerspeedmetaloví RIMORTIS jsou na světě už rovných dvacet let, ale pokud se podíváme na aktuální sestavu, hned tři členové jsou součástí kapely teprve od roku 2017, a to včetně zpěváka Ládi Spilky. Nahradit výborného Milana Hloucala určitě nebylo jednoduché, ale už od poslední desky Ozvěny minulosti je jasné, že Láďa je více než adekvátní náhrada. A bezvadně to dával i naživo. Jeho projev byl o něco nabroušenější, což ale nijak neubralo na chytlavosti melodií, tolik typických pro Rimortis. Ačkoliv se tedy sestava před dvěma lety značně proměnila, šlapalo ji to i ve starších kouscích, jako byla třeba letitá Zvony fantazie nebo 'výroční' Deset kroků zpět, kde vokálně výborně vypomáhali i baskytarista Vašek Mrzena (jediný původní člen) a kytarista Martin Čermák. Že tenhle set dobře šlapal, potvrdil i zájem fanoušků, kteří se přes stupňující pařák odhodlali vyrazit blíže k pódiu. Pokud by hráli trošku později, určitě by měli plný kotel. Nakonec ještě slíbili, že se mohou fanoušci těšit na nové výroční dvojalbum, a rozloučili se také starším stylovým kouskem Rimortis II.
 
Po další dražbě a druhé vokální vsuvce Lucky Hančlové přišla na řadu pro mnohé možná trošku neznámá skupina WAIT, ačkoliv do Pilníkova to moc daleko neměla. Kapela z Hradce Králové krátce před festivalem řešila odchod zpěvačky a na festival s sebou přivezla (patrně jen na záskok) původní zpěvačku Alenu Drtinovou. Bylo zřejmé, že s kapelou strávila nějakou tu dobu a nějaké odloučení nebylo vůbec patrné. Naprosto sebejistý projev a krásné hlasové zabarvení bez problémů zapadlo do muziky s prvky alternativy, grunge či hard rocku. Hudba vybízela jak k tanci, tak i uvolněnému poslechu. Ze samotných muzikantů vyzařovaly zkušenosti i nadšení pro věc. Zejména z pohybu na pódiu to bylo dobře znát. Skvělý byl v tomto směru showman Ivan Kučera, který navíc bezvadně drtil svou baskytaru. Nebál se ani funky postupů, což dodávalo skladbám další rozměr. Rád poznávám něco nového a zajímavého, a tohle rozhodně zajímavé bylo.
 
O něco dále to měli KELWIN z Dambořic u Brna. Tahle zkušená parta začala psát svou historii už někdy v roce 1986, ale na poměrně dlouhou dobu se uložila k ledu, aby se v roce 2012 vrátila zpět. Proti předchozí formaci na to šli o něco tvrději. V muzice kombinovali jak klasické prvky hard & heavy muziky, tak i řízného punku, s kytarami lehce laděnými do sludgemetalové špíny. Celé to ve finále vyznělo, že se u toho mohli lidi dost dobře bavit, ale těch odvážných, kteří se nebáli úmorných slunečních paprsků, bylo zatím jen poskrovnu, což byla určitě škoda, protože třeba takové pecky jako heavyrocková Čí jsi, punkově rozverný Mejdan nebo metalověji ladění Dělníci k bujarému veselí přímo vybízely. Fanoušci si ale mohli docela pěkně zaploužit například při pomalejší skladbě Mária. Kelwin ale zanechali v Pilníkově myslím dost dobrý dojem.
 
 
Předem potvrzený Dan Horyna a Merlin se museli omluvit, takže na jejich místo byli docela na poslední chvíli dosazeni KRKONOŠSKÉ MATKY. Kapela je to hodně mladá, tedy mladá rokem vzniku. Za oficiální začátek se dá považovat loňský rok, kdy se zkompletovala sestava, která se představila i v Pilníkově. Pro muzikanty ze Dvora Králové nad Labem to taky nebyla žádná velká štreka, takže přijeli dobře naladěni a spolu s fanoušky si to také náležitě užívali. Muziku míchali z různých žánrů, takže v jejich podání bylo možné slyšet jak hard rock, metal (v jednom riffu jakoby náznak Megadeth), tak i trošku drsnější hardcore. K tomuto stylu inklinoval i neurvalý vokál 'fousaté matky' Honzy. Textově to mají vesměs stylové, takže témata kolem Krkonoš či Krakonoše byla na denním pořádku, i když třeba samotné názvy tomu nemusely odpovídat, jako třeba závěrečná Mars útočí. Obyvatelé kraje pod Sněžkou se asi mají nač těšit, když se na ně chystá invaze mimozemské civilizace.
 
 
Festival byl zhruba v polovině a fanoušky čekalo připomenutí dvou předchozích ročníků. Na stage se chystala hned trojice kapel, které už pravidelní návštěvníci festivalu měli možnost vidět, a že si je rádi dopřejí znovu, bylo jasné už při nástupu KREYSON MEMORIAL. Otázkou bylo, jaký setlist do Pilníkova přivezou, když jim letos vyšla dlouho očekávaná deska Strážci plamenů. Ta se mimochodem hodně povedla, takže už nebylo potřeba se vracet zpět a jitřit staré rány. Jak během koncertu poznamenal zpěvák Petr 'Doldy' Dolének, pro kapelu tím vlastně nastal 'rok nula' a ze samotného dění na pódiu byla cítit totální uvolněnost a radost, což se promítalo i v publiku. Truhlice starých pokladů zůstala pro tentokrát uzavřená a sázelo se jen na nové kousky, z nichž některé už fungují jako regulérní hity, jako například úvodní a zároveň titulní Strážci plamenů. Totéž platilo i o podobně chytlavé skladbě Trojský kůň. Trošku uvolnění přinesla čerstvá klipovka Motorka. Uvolněnost byla cítit i v 'Doldyho' hlase. Nové songy mu byly napsány přímo do úst a bezvadně vyzněly i společné vokály. Tuhle desku kapela potřebovala jako sůl, ale je dobře, že ji nechali nejprve patřičně dozrát, jak později uvedl kytarista Dan Krob.
 
 
V následující přestávce došlo na trochu nečekanou, ale o to emotivnější chvilku. Nevědělo se totiž, zda se na festivalu objeví některé z nemocných dětí. Nakonec se ale povedlo a dorazil aspoň Patrik se svou maminkou. Bylo sice zřejmé, že se Patrik cítil docela nesvůj na pódiu před tolika lidmi, ale stačil jediný láskyplný pohled, dotek a vzájemný úsměv – a rázem bylo vše v pořádku. Emoce by se ale v tu chvíli daly doslova krájet. V publiku bylo absolutní ticho a moderátorce Klárce se z toho všeho trochu svíralo hrdlo. Velký obdiv patří zejména Patrikově mamince a vůbec všem podobným rodičům, kteří ten těžký boj nevzdávají – a mnohdy je to skutečně boj s větrnými mlýny – a snaží se dát svým dětem úplně vše, jen aby aspoň na chvíli vykouzlili na jejich tvářích zářivý úsměv. Takový dětský úsměv se nedá koupit, ten si musí člověk prostě zasloužit. Maminka následně s úsměvem prozradila, že podobnou muziku vlastně vůbec neposlouchá, ale že se jí to moc líbilo. Pochvala patrně patřila právě Kreyson Memorial, kteří před malou chvílí dohráli. A určitě se přesvědčila i o tom, že pod drsnou rockerskou slupkou se nezřídka skrývají ta nejotevřenější srdce.
 
Loni pro místní trochu neznámí, letos už ale zaslouženě patřili k hlavním hvězdám. Řeč je o slovenských EUFORY, kteří už nějakou dobu jedou na euforické vlně silných melodií, výborných hráčských výkonech i skvělé pódiové show. A nijak v tomto směru neošidili ani příznivce NADĚJEfestu. Kapela, zahalená typickým dýmem, okamžitě rozhýbala publikum svými power/heavymetalovými peckami – zejména z druhého alba Higher And Higher – a podobně jako například před nedávnem ve Vyšních Lhotách letěla What A Shame! k jedné fanynce jako dárek k narozeninám. Došlo i na zbrusu novou skladbu The Power To Surprise o kapelní krizi. Tu se naštěstí podařilo zahnat, takže se lidé mohli i zde skvěle bavit u chytlavé Louder nebo všem alkoholikům věnované Cheers!, kde zpěvák Ľuboš Senko vtipně poznamenal, že i oni se umí dobře bavit i bez 'nealka'. Závěrečná taneční Dancing Star už jen bezvadně dokonala to, co kapela na pódiu rozpoutala.
 
Po slovenské 'euforii' došlo na to, co si nikdo z přítomných rozhodně nepřál. Od jihu táhnoucí bouřka dorazila bohužel i do Pilníkova. Což o to, déšť byl ještě snesitelný, ale Perun rozhazoval všude okolo své pokřivené světelné šípy, mnohdy i v pěkné blízkosti Rockového hřiště, což nebylo zrovna dvakrát bezpečné. METALCRAFT, poslední z trojice dřívějších účastníků festivalu, se ale své chvíle, byť s velkým zpožděním, přece jen dočkali. A byla by škoda, kdyby fanoušci o toto vystoupení přišli, protože to byla podobná jízda jako v předchozím případě, tedy jen s odlišným žánrovým záběrem. MetalCraft ctí především rock'n'rollové a glammetalové postupy, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Nemohlo samozřejmě chybět představení před nedávnem vydaného alba Cannonball, ze kterého zazněla mimo jiné i pěkně dusající titulní věc. K těm starším, které si patrně fanoušci pamatovali i z loňska, patřila závěrečná Get Up Noise, kde s chutí – a ne poprvé – zapojili i své hlasivky.
 
Závěrečná vystoupení šla už poměrně rychle za sebou bez zbytečných prodlev, aby se aspoň částečně dohnal časový skluz. Asi nejvíce se publikum těšilo na hudební recesisty MORČATA NA ÚTĚKU. Přestože času nebylo nazbyt, neodpustil si zpěvák Yetty průpovídky, ze kterých šli všichni do kolen. Je až s podivem, jaké situace kapelu inspirují při psaní textů, jako třeba nahatý a počuraný kolega z práce ležící v šatně. Lidé se ale velmi dobře bavili i u jednotlivých skladeb, jako byly třeba LídaHledá se děda nebo Di do prdele! Aby toho času ukrojili ještě více, semleli v závěru ještě několik známých songů dohromady. Na jednom pódiu se tak rázem ocitli Michael Jackson, XIII. století, Kabát, Nedvědi, Janek Ledecký nebo Škwor.
 
Po 'dezertujících chlupáčích' trošku dezertovali i někteří návštěvníci, ale nebylo jich moc, takže i MOTORBAND si mohli s chutí zahrát před dobře se bavícím publikem. Přestože vše probíhalo tak trochu v poklusu, podařilo se jim vykouzlit patrně nejlepší zvuk celého dne. Jejich tvrdé kytarové riffy i dusající rytmika to prostě potřebovaly. Tenhle 'motorový band' zkrátka šlapal jako parní válec, takže správně vyšponované potenciometry tomu dodávaly tu patřičnou sílu. Fanoušci si tak mohli hned zkraje říct k pohybujícím se reproduktorům Kam jdou. Vychutnat si mohli i pěknou polobaladu Tvý oči lžou či občasné kytarové přestřelky Libora Matějčíka a Honzy Jiříčka, pořádně se odvázat s vypalovačkou Král noci nebo si 'zabékat' s chytlavou Tak to nalej či klipovkou Kde byl bůh. A protože vše spělo ke zdárnému konci, mohla přijít stylově na závěr i prastará Máš všechno all right. Co víc dodat? Snad jen to, že tohle bylo opravdu all right.
 
Čas už prakticky nezbýval, ale o něco kratší prostor dostali nakonec i severomoravští powermetalisti MORAVIUS, v jejichž čele stojí, nebo svou výškou spíše vyčnívá, bývalý člen skupin Metan, Panther, Salamadra a Grog Dalibor 'Panther' Halamíček. Aby to už více neprotahovali, začali rovnou bez zvukovky a dolaďovali během samotného setu. To se samozřejmě v úvodu podepsalo na celkovém zvuku, který nebyl zrovna ideální, ale postupem času se začal hodně vylepšovat a třeba v závěru už kytary pěkně metalově zařezávaly. Zpěv se sice občas docela utápěl, ale vzhledem k situaci to bylo omluvitelné. Co bylo ale důležité, že nezůstali v areálu osamoceni a ještě docela pěkný hlouček fans si to s nimi pěkně užíval. A přestože kapela opět poupravila sestavu – někteří členové nastoupili do kapely dokonce až letos –, šlapalo jí to dost slušně. V setlistu nechyběly jak kousky novější, tak i staršího data. Z poslední desky Hope In Us zazněla například pěkně naspeedovaná Moravius nebo doslova stadionově chytlavá For Timo, věnovaná bývalému kytaristovi Stratovarius Timu Tolkkimu. Samozřejmě nemohla chybět ani heavymetalově laděná loňská novinka Liberty.
 
 
Poslední kytarový riff zuřivě proťal ticho noci a 'Festival s otevřeným srdcem' byl úspěšně u konce. Výběr letošních kapel byl vskutku velmi dobrý a žádná z nich svým výkonem vyloženě nezklamala. Někdo si je užil všechny, někdo zase jen ty své oblíbené, ale bavili se prakticky všichni a neodradila je ani bouřka. O spokojenosti hovořily po festivalu i samotné kapely a každé z dětí obdrželo od hlavního pořadatele Jirky Hučka deset tisíc korun, aby si tak mohly splnit svůj sen v podobě hipoterapie. Vzrůstající zájem o festival by mohl být příslibem dalšího pokračování. A pokud by bylo opět na Rockovém hřišti v Pilníkově, asi by se nikdo nezlobil. Nezbývá než popřát pořadateli hodně sil a trpělivosti s dalšími akcemi, které snad opět vyvrcholí za rok právě na NADĚJEfestu, kde se dozajista zase sejdou ti správní rockoví srdcaři.