NADĚJEFEST 2018
16. června 2018, Trutnov, kemp Dolce

Text: Jiří Olszar
Foto: Jiří Olszar

Trutnovský kemp Dolce se po necelém roce opět proměnil v místo, kde se sešli jak příznivci dobré rock/metalové muziky, tak i lidé, kterým není lhostejný osud druhých. A jedním takovým člověkem je i kamioňák Jirka Hučko, který má na svědomí nejen NADĚJEfest, ale i další akce, díky kterým se snaží pomáhat nemocným dětem. Letošní ročník nesl podtitul 'Bojujeme s Duhennem' a jeho tvářemi se stali Vašík Petýrek, Denisek Knébl a Míša Horváth, kteří trpí svalovou dystrofií Duchennova typu.

Dnes je prakticky nemožné najít termín pro pořádání festivalu, který by nekolidoval s dalšími akcemi, proto bylo velice potěšující, že o NADĚJEfest projevilo zájem daleko více lidí než v loňském roce, přestože v blízkém okolí probíhaly tuším ještě další tři akce, které patří již dlouhodobě k zavedeným. NADĚJEfest je potřeba zatím ještě brát jako ve 'zkušebním provozu', přestože vše probíhalo takřka bez problémů a samotný line-up i organizace se co do kvality určitě posunuly nahoru. Tak jako fanoušci, i samotné kapely dorazily na festival s vědomím, že tady budou pomáhat dobré věci, takže mnohé z nich se zřekly svých honorářů nebo zahrály za mnohem menší odměnu než obvykle; jedna dokonce za hraní na festivalu i zaplatila.

A přestože měl festival především charitativní charakter, určitě by se slušelo napsat něco málo i o samotných účinkujících. Hned ze startu to na pódiu rozbalila místní elektrorocková parta NEODŮVODNITELNÁ LÍTOST a docela mě mrzelo, že jsem se s jejím setem minul, respektive slyšel jen pár závěrečných tónů při procházení kempu směrem k festivalové pokladně. Kapela zrovna maká na nové desce, takže lze předpokládat, že fanoušci, kteří se už v areálu nacházeli, se nějaké ochutnávky určitě dočkali a snad byli i spokojeni. S následujícími ALTERNATIVE CORE už bylo z redakčního pohledu vše v pořádku, tedy až na to, že jsem tuhle divokou smečku viděl a slyšel vůbec poprvé. Na první pohled překvapil počet členů – včetně dvou zpěváků a tří kytaristů celkem sedm lidí. Někdy bylo na pódiu pěkně těsno, neboť všichni členové byli v neustálém pohybu, což k jejich energickému hardcoru bezvadně sedělo. Proti jiným podobným spolkům ale mají svoji muziku zajímavěji zaranžovanou, takže jejich HC je tak progresivnější a lehce načichlý i alternativou; přesto mu nechybí ani pořádný tah na branku. Překvapivé ale je, že tuhle 'mašinu' tlačí teprve sedmnáctiletý bubeník Nick, a to tak, že hodně dobře.

Během přestávky bylo možné vidět některé členy kapel i v jiných rolích. Například kytarista D.N.A. Jiří Špalek se pro tento den stal zároveň stage managerem a je fakt, že pod jeho dohledem probíhaly výměny kapel hodně rychle. Že některým kapelám trvalo nazvučení déle, to už je jiná věc. Crossoveroví RAIN ale neměli žádný problém, takže svůj set rozjeli takřka na minutu přesně. V úvodu se provětralo pár starších kousků, jako například Labyrint, ale zbytek setlistu patřil zejména loňské desce Maska. Nechyběla tak skvěle odvázaná Co bude dálPohledy sžíravý nebo melancholická Pod ledem. Přestože RAiN v poslední době opět lehce promíchali sestavu a moc času na sehrání neměli, předvedli velice povedenou rock/metalovou jízdu, kterou v samotném závěru zpečetili i zajímavou předělávkou slavného disco hitu Rock Me Amadeus.

Dalším více aktivním hudebníkem, který se na festivalu představil i v jiné než muzikantské roli, byl zpěvák Forrest Jump Pepa Michálek. Ten se podobně jako ve svém pořadu Czech Blade na TV REBEL ujal moderování festivalu, a stal se tak dalším důležitým článkem festivalu. Moderoval opravdu s přehledem, a tak mohl záhy uvést i pražské METALCRAFT, kteří jsou sice mladí datem vzniku, zato s bohatými zkušenostmi. Když ale rozjeli své vystoupení plné klasických heavymetalových fláků s příměsí glam rocku a rock'n'rollu, vypadalo to, jako by jim v hrudích tloukla srdce teenagerů. Kapela si to zkrátka bezvadně užívala a po chvíli strhla svou živelností i samotné fanoušky, kteří se postupně zbavovali svého prvotního ostychu. Dost velkou zásluhu na tom měli hlavně zpěvák Honza Fuhrmann a baskytarista Junior, kteří publikum dobře bavili a neustále hecovali. Chcete kapelu, která vám zkušeně naservíruje klasickou muziku s feelingem osmnáctiletých rebelů? Určitě zkuste MetalCraft a ještě dlouho vám pak bude v uších znít nakažlivé „Get up noise to be all right“.

Pepa Michálek neuváděl jen samotné kapely, ale společně s pořadatelem Jirkou Hučkem vyhlašoval také dražby hrníčků s logem festivalu i právě dohrané skupiny, které byly navíc ozdobeny podpisy všech členů. Bylo sympatické, že o tyto zajímavé suvenýry byl mezi fanoušky velký zájem, takže i z aukcí – novinka proti loňskému ročníku – přibyla do festivalové kasičky pěkná částka. Pepa Michálek se z pódia ani nemusel příliš vzdalovat, neboť nyní nastal čas pro jeho FORREST JUMP. Ti si před nedávnem připsali na konto zbrusu novou desku jednoduše pojmenovanou Forrest Jump. A právě s touto novinkou odstartovala kapela své vystoupení, konkrétně aktuální klipovkou Na dotek nebo hodně drsnou Z pijavic. Už z alba zní skladby dosti agresivně a díky některým textům i docela depresivně, ovšem naživo to byla teprve ta správná hardcorová jízda, takže těla v pohybu či příjemné mrazení tak bylo zcela na místě. Dobře se ujala i hodně osobní věc 160628, kterou Pepa Michálek napsal pro své nádherné malé dcerky. Přestože – a zcela zaslouženě – dostala nejvíce prostoru nová deska, nezapomněli FJ připomenout ani minulou nahrávku Neminem skladbami Opratě nebo závěrečnou a pořádně skočnou Šašek a král.

Forrest Jump předvedli vskutku sympatické představení a velice sympatický byl i jejich přístup k samotnému festivalu. Při nabídce, zda by na festivalu vystoupili, okamžitě přišli s návrhem, že rádi, a hlavně zadarmo. Pepa Michálek to shrnul slovy: „Pokud pomoct můžeš, tak bys prostě měl!“, což zopakoval i na samotném festivalu. A předpokládám, že podobně na tom byli i PORTA INFERI, kteří se na festival sami přihlásili a dokonce přislíbili, že pokud se prodá na festivalu nějaký jejich merch, výtěžek poputuje opět do festivalové kasy. Skupina se prezentuje nejen na svých nahrávkách poměrně tvrdou formou progresivního power metalu, který dává zejména naživo velký prostor k pořádnému podpódiovému dovádění, což se více méně dobře dařilo, i když místo pod pódiem nebylo ještě zdaleka zaplněno. Kytarista Honza Noga toho využil, a aby byl fanouškům co nejblíže, skočil i s kytarou mezi ně, a i když doskok zcela nezvládl, v pohodě si hraní užíval i vleže na zemi. Skupina nové vály teprve tvoří, proto dostaly prostor zatím dvě vydané desky Another World a Out Of The Difference. Každá z nahrávek byla nazpívaná jiným vokalistou a na nové desce tomu nebude jinak. Od letošního roku se stal novým zpěvákem ještě poměrně mladý Radim Korbel. S PI toho naživo zatím moc nenazpíval. Na NADĚJEfestu to byl tuším jeho třetí koncert a ještě tam přece jen maličko chyběla taková ta jistota, hlavně v melodických linkách. Ve výškách nebo chrapláku to bylo naopak dosti povedené. Po hudební stránce to ale šlapalo, jak mělo, a vokál se jistě brzy také naladí do té správné pohody.

Headlinerem byli nejen 'papírově' rock/metaloví KOMUNÁL z Chlumce nad Cidlinou. Přestože byla scéna zatím zahalena plachtou, pod pódiem už to pěkně žilo. Komunální fanoušci měli zkrátka v tu chvíli jasno a nechtěli si nechat ujít ani jediný tón své oblíbené kapely. A hned od začátku bylo zcela jasné, pro koho tlučou jejich srdce. Nevynechali snad jediný song, který by nedoprovodili svým zpěvem, aniž by je Komunál museli nějak extra vybízet. Jak mají texty nastudované, potvrdili třeba v hitovce Hrobník a smrt, kterou v pohodě dozpívali, i když v tu chvíli vypadl na pódiu proud. Vážně to vypadalo, že takhle to prostě mělo být. I když je samotná muzika více méně jednodušší, síla kapely je právě v dobře zapamatovatelných textech a silných melodických refrénech, nezřídka doprovázených sborových zpěvem. Ty sbory – zpívala celá kapela – mají vážně dobře zmáknuté i naživo. Jak jsou na tom samotní fanoušci, si osobně prověřil zpěvák Luboš Suchánek. Tam už to samozřejmě až tak kvalitní nebylo, ale co už. Důležitá byla samotná zábava a komunikace s kapelou a ta fungovala na jedničku. Docela úsměvné bylo, když se Luboš vracel na pódium po schodech a jen poznamenal, že dnes už výskok na pódium přímo z publika prostě nezvládne. 'Pětadvacet ran bičem' na zádech je holt znát. Nikoliv však na samotném pěveckém projevu, tam to myslím fungovalo pořád velmi dobře. Pobavila i poznámka, že jsou nejměkčí kapelou festivalu, což více méně předchozí produkce potvrdila, jenže občas se taky dokázali pěkně metalově odvázat, jak ukázala například našlapaná Až mě ráno povedou.

Komunál předpokládaně zvládli roli headlinerů, takže se mohlo opět dražit a pomalu se připravit na další hudební dění. A dočkal se konečně i stage manager Jirka Špalek, neboť na řadu přišli právě již zmiňovaní D.N.A. I když místo pod pódiem maličko prořídlo, našlo se dost těch, kteří si nenechali ujít jejich energií nabitý heavy set. Osobně jsem se těšil, že někdy uslyším D.N.A. se zpěvákem Lukášem Gracou, který byl docela dobrým poznávacím znamením kapely. Toho jsem se ale bohužel nedočkal. Naštěstí kapela má i jiné devizy – hezky našlapanou muziku v podání velmi zkušených muzikantů a refrény, které rychle zalezou pod kůži. Určitě nejvýše v tomto směru stojí Sejdem se v pekle, jejíž refrén má přímo stadionové parametry. Podobně ale třeba funguje pomalejší Stýskání nebo naopak skvěle našlapaná Tak tady mě máš. Nutno ale podotknout, že mladý zpěvák Vito je hodně dobrá náhrada za Lukáše, přestože je jeho hlas zcela jinak položený. Tady ale jen stačí si na jeho projev zvyknout, takže žádný problém. D.N.A. se představili na festivalu rozhodně v dobrém světle, a když už si RAiN střihli Falka a Komunál Michala Davida, respektive outro v podobě písně Létající Čestmír, dali D.N.A. k dobru notoricky známou Carry On od Manowar, ovšem s českým textem a názvem Gambrinus.

 
Když se následně objevila na scéně ostravská SALAMADRA, bylo evidentní, že s ní prostě nejde šlápnout vedle, co se festivalových line-upů týče. Tahle tuzemská powermetalová stálice je zkrátka ozdobou každého festivalu a zasloužené přízně se jí dostalo i zde na NADĚJEfestu. Bezchybný, dalo by se říci až profesorsky přesný výkon byl proložen i patřičnou muzikantskou radostí a vtipnými hláškami nešetřil ani frontman Ivan Borovský. A muzika, ta vyloženě fanoušky bavila. Kromě skvělého Ivanova vokálu mohli obdivovat i krásný hlas klávesistky Hanky v duetu Legacy Of The Heroes. Bylo vůbec fajn slyšet, jak velmi dobře fungují i starší věci, namátkou třeba více než deset let stará OrionDevilʼs Apprentice pro změnu připomněla poslední řadovku Imperatus a vše pak vyvrcholilo festivalovou hitovkou Masters Of Rock. Letos slaví kapela rovných dvacet let existence a pořád si s přehledem drží pozici nejlepší tuzemské powermetalové kapely.
 
Slovenští EUFORY byli pro místní fans dost možná trošku neznámým pojmem, pro ty, kteří sledují akce Jirky Hučka, však nikoliv. Nejednou mu totiž na jeho akcích zahráli. Trošku obavy měl před koncertem i jejich manažer, neboť na severu Čech se představili vůbec poprvé. Ty ovšem hodně brzy opadly, protože si kapela prakticky od prvních tónů omotala všechny přítomné kolem prstu. Nejvíce to asi charakterizovala situace ve skladbě Louder, kde zpěvák Ľuboš Senko vyzval fanoušky, aby se trošku pěvecky zapojili. To jim nedělalo nejmenší problém. Když ale Ľubovi odešly baterie ve vysílačce a kapela si dala menší pauzu, zničehonic se ozvalo z publika právě naučené sborové „Ó-o-o-ó, ó-o-o-ó“. Eufory tak trochu nechápali, co zde vlastně způsobili. Rozzářené oči jako LEDky na zesilovačích ale jasně dokazovaly, že taková přízeň je nadmíru těší. 'Štrngli' si tak zvesela s fanoušky na zdraví se skladbou Cheers! a pokračovali dál v dobře rozjeté show. Tahle kapela dokázala, že nepřijela pouze podpořit dobrou věc… Be My Brother už jen potvrdila, že Eufory nejsou pro Čechy 'zahraniční' kapelou. Hranice v tomto případě prostě přestaly existovat.
 
NADĚJEfest se pomalu nachýlil ke svému konci, a tak přišla na řadu poslední kapela a zároveň jeden z oficiálních partnerů festivalu. Italsko-čeští ROCK N ROLL ARMY jsou právě onou v úvodu zmiňovanou formací, která nemalou částkou přispěla na festival. Škoda jen, že se areál po vystoupení Eufory docela vylidnil. Asi by to 'rokenrolníci' rozparádili mnohem víc. Některé skladby totiž měly docela slušný rock'n'rollový náboj, který si doslova říkal o nějaké bujaré skotačení pod pódiem. Přesto je třeba smeknout před touhle partou, že nesložila své zbraně a důstojně uzavřela letošní ročník NADĚJEfestu – a hlavně jakým způsobem celou akci podpořila.
 
Na to, že se jednalo teprve o druhý ročník, dá se říci, že se ten letošní hodně povedl. Kapely zahrály skvěle a pochvalovaly si nejen reakce fanoušků, ale i samotné prostředí, do kterého byl NADĚJEfest opět zasazen. Velká spokojenost byla i na straně fanoušků, kteří dorazili nejen Trutnova a okolí. Třeba kuchtíci, kteří připravili pro kapely výborný guláš, přijeli až z Karviné a už nyní přislíbili svou účast na dalším ročníku – vařit budou tentokrát i pro návštěvníky festivalu. Loni to sice nevypadalo s pokračováním festivalu nijak růžově, ale Jirka Hučko je podobný bojovník jako děti, které bojují s nepřízní osudu a kterým se snaží prostřednictvím podobných akcí pomáhat. Ten den ale pomáhali všichni – kapely, fanoušci a vůbec všichni, kdo měli s festivalem co do činění. A ačkoliv to bylo jakkoliv náročné, Jirka Hučko nesedí se založenýma rukama – za volantem kamionu by to ani nešlo – a už teď spřádá plány na další ročník NADĚJEfestu – festivalu s otevřeným srdcem.